Nemůžeme být připraveni na vše, na smrt však ano, tak čeho se obávat.
Zjevné věci v životě opravdu nemusí, být zjevně zjeveny, především, když si pouze jenom myslíme.
Pod Tisem (Ichii) Ichi,
jmenný soulad – soulad postavení.
Postavení se - je tím Vším,
co zůstává.
...for Ichi San
O BOJI
Nejdůležitější boj je okamžik před bojem.
Ten největší boj bojujeme se sebou samým.
Tváří v tvář komukoliv a kdykoliv - soupeř, protivník, nepřítel nesmí existovat.
Výhra či prohra je naprosto nedůležitá.
Rozplynutí v nic - je jedno jestli zemřete, či holou rukou lámete krk.
Kdo prošel bojem je navždy změněn.
"Okamžik je mžik.
Sokol rybu ulovil, ani neví jak."
Hai
ILUZE
Ve stínu iluzí, nejraději bojujeme s někým a nikoliv se sebou samým. Pocit, vědomí a nevědomost se utkávají pod dozorem emocí, v bitvě o každodenní pozornost.
Praví se, že největší vítězství je nad sebou samým a jde opravdu tolik o to vítězství nebo o odvahu začít cestu boje?
Je důležitý rub nebo líc, či hrana mince? Nebo mince vůbec?
Víme tolik, kolik nám stačí vědět a na "množství stačí" nehledíme.
"Ve stínu iluze není světla ani tmy,
iluze bere vše a nahrazuje je JÁ."
INTUICE
Pozornost, bdělost, koncentrace nemá, být zapínána jen při cvičení v dojo, apod. - stejně jako nádech a výdech, by se měla stát součástí každodenního žití. Široký pohled (enzan wo miru) - lze ho chápat v mnoho rovinách, včetně metafyzické.
Vnímejte komára na ruce, rozhovor u vedlejšího stolu, polohu vašich nohou, přicházejícího muže, chuť polykaného čaje a tak dál a dál. Z počátku je to vždy hodně vysilující a trvá si vypěstovat v této záplavě vjemů tzv. „pocitový alarm.“
Každý známe velmi dobře ze života: „ Mám z toho špatný/blbý/nepříjemný/… pocit! Třeba tomu říkejme šestý smysl či intuice – „něco“ nás varuje, nabádá, upozorňuje na možné skutečnosti, které ještě nenastaly. Pak se do toho skoro, vždy vloží myšlení – tzv. naše hlava a záplava myšlenek - myšlení si a zahltí naše vnímání, jak hackerský útok na kořenový server.
Civilizační vývoj nám přinesl mnoho výhod, užitečností, přesto je dobré trénovat smysly, které nám vtiskla vesmírná struna před tím, než „vzniklo nic a z nic něco.“ Trénujte tedy i „TO něco“, co je někdy těžko zjevně pochopitelné, jasné či vlastně nejde pořádně pojmenovat a konkrétním rozumem pochopit.
NA CESTĚ DO SUKUTY
(část z části)
Mistr Mu povolal tři samuraje na zkoušku a tomu, kdo v ní uspěje bude předána škola neviditelného meče a stane se jejím hlavním představeným.
První samuraj Kotaró provedl velmi silný sek a zařval, až se zem zachvěla.
Druhý samuraj Akiči vykonal rychlý sek a pravil, zde je pravá technika neviditelného meče.
Třetí samuraj Jasuko vějířem odvanul poletující hmyz a nalil čaj do misky.
_Poté…
Kotaró zběsile zaútočil bodnutím směrem do hrudi Akičiho, ten provedl velmi rychlý sek zespodu a Kotaró padl na zkrvavená kolena a zemřel. Akiči se zadíval na Jasuka a uštěpačně pravil: „Zahoď vějíř a tas meč Čajosuko!“
Jasuko polkl doušek čaje a kapka čaje stekla po misce dolů. Jasuko otočil misku a řekl: „Kapka nemá konec ani začátek, žije chvilku před okrajem - na ten okraj, kde sedí moucha, která z lejna přilétla.“
Jasuko složil vějíř a cinkl jím o okraj misky. Akiči neváhal a sekl svým mečem, jak nejrychleji dovedl - přesně v ten okamžik vzlétla moucha z okraje misky s mokrým křídlem od kapky čaje.
Po mokrém křídle mouchy se téměř neznatelně smekl Akičiho meč – Jasuko v ten moment probodl složeným vějířem jeho krk. Moucha zmateně poletovala nad okrajem misky a Akičiho tělo dopadlo na zem. Jasuko otočil misku a svým mečem přeťal mouchu v letu nad okrajem misky.
Mistr Mu se pousmál. Jasuko se pousmál a uklonil se mistrovi a řekl: „Vidím, že jste v dobré kondici mistře a humor Vás stále neopouští.“ Poklonil se mistrovi a odešel po prašné cestě směrem k chrámu v Sukutě.
Pozn. Jasuko věnoval vějíř mistrovi.
NA CESTĚ DO SUKUTY - JASUKO NA BŘEHU ŘEKY
Cestou do Sukuty v ten okamžik, kdy Jasuko usedl v zazenu na břehu řeky, přesně v ten okamžik upadnul list na hladinu a odplouval dál.
Podzimní listí voda odnese a teď zima – ticho, chlad a smrt.
Jasuko za neurčitý čas vstal, vzal svůj meč a věděl, že nic nebude jako dřív. Za rok bude padat listí znovu a nic to nezmění. To nic zůstane vždy a všude stejné i za mnoho tisíc let. Jasuko se usmál – jde pokorně po cestě smrti, která začíná každý den od prvního nadechnutí. Sebral list, odfoukl ho z dlaně pryč a vydal se směrem, kam se list snesl.
"Není důležitý ten list na hladině ani ta hladina – není důležité vůbec nic kolem."
NA CESTĚ DO SUKUTY - JASUKO A PŘEVOZNÍK
Jasuko na břehu řeky čekal na převozníka a chrám v Sukutě byl tak blízko přesto, tak vzdálen. Stařík dorazil se svou lodí a Jasuko vstoupil na loď. Loď se rozjela a Jasuko mlčky sledoval mlčícího staříka, který odrážel loď k druhému břehu. Sledujíc starce, jak ovládá loď, odpichujíc ji od říčního dna a rozhlížejícího po řece… Jasuko požádal, aby u převozníka mohl pár dní zůstat a studovat jeho techniku. Převozník odpověděl: „Jsem jen pouhý převozník, nejsem žádný mistr – nic neumím jen odrážet loď a převážet lidi. Jasuko se uklonil a odpověděl: Tohle je přesně co chci studovat – neumění. Jasuko se pousmál, jelikož převozník se nedivil a jen kývl.
Převozník pravil: „Jarem přijdou divoké hladiny - v létě je hladina zrcadlem – na podzim mezi listy proplouvám – v zimě chodím po zmrzlé hladině.“
Převozník se z ničeho nic zarazil a nezanořil svoji odrážecí tyč pod hladinu – loď sama pomalu plula dál. Jasuko se zeptal převozníka: “Vy také vidíte tu žábu na dně řeky?“ Převozník se pousmál a říká: „Nevidím žábu, nevidím loď, nevidím břeh.“
Jasuko zůstal u převozníka do prvního ledu na hladině. Studoval techniku dlouhé hole a pak, až hladina zamrzla celá, přešel zpět a vyšel směrem k Sukutě. Naprosto nepotřebnou informací v celém příběhu, že ten starý převozník byl mistr dlouhé hole a kopí Tokubei Boio.
Zbožnost nemá být jen součástí společenského chování, zbožnost by měla být nedílnou součástí společnosti a konání jedince.
- - -
Hudbou ticha je Zen a nikdy není ani tichem ani hudbou.
Buď hudbou nejsilnějšího zvuku a poznáš opravdové ticho.
Jednou, až přijde ticho – uslyšíš tu nejsilnější hudbu.
- - -
Prost slabostí necítím radost ani smutek. Činím bez zbytečností a přetínám myšlenky ostřím svého meče. Ovládnutí kenjutsu není v technice, není v meči, není v počtu zabitých nepřátel. Držím meč a není důležité se více zabývati kenjutsu, natož o tom přemýšlet a psáti! Ó, Kusanagi.
- - -
Prošel jsem po ostří – nevšímajíce – prošel jsem nezraněn.
- - -
Probil jsem se sám, probil se smrtí – viděl smrt - zažil život.
Teď cvičte samurajové - smrt a život jedním se stane.
Tím jedním co oprostí život od smrti a smrt od života.
Vezměte meče a jděte se probít.
- - -
Není důležité nic víc, jen Vy a Vaše konání, které je opravdu Vaše.
Nic víc není, je jen nic.
Nicotná slov, tak běž a čiň!
- - -
Zpěv ptáka je slyšen v koruně stromů a je slyšen přímo v uchu, tak je třeba jednat v bojovém umění.
- - -
Dopil jsem čaj, je čas umřít a pokud ne přečtu si knihu.
- - -
Civilizace neznamená civilizovanost, civilní neznamená opak služební, služební neznamená státní, státní neznamená honosný, honosný neznamená pravdivý, …
To jsou jen slova, která vypouštějí z úst jen lidé a jen ztrácejí čas v tom okamžiku mezi zrozením a smrtí.
- - -
Nemyslím si, že jsem nejlepší učitel, žák, člověk. Nemyslím si, že nejlepší umím techniky, nemyslím si, že nejlépe myslím. Nemám rád nejlepší. Snažím se neupínat ke zbytečnostem jako je myslet si na cestě k bódhi, satori, kú (prázdnota) v bojovém umění. Každý den si snažím připomenout vlastní smrtelnost a pomíjivost, abych cítil život v každém pohybu. Nechci se vymezovat, rád bych neznal význam slova vymezit. Na cestě v bojovém umění jste absolutně sami, konáte jen Vy! Je to stejné jako v okamžiku smrti.
- - -
Jednou při awase no tantó: „Viděl jsem pohyb listu, vítr však nebyl.“
- - -
Každý den máme iluzi o svých pravdách a svoji nesmrtelnosti.
Každý den bychom měli mlčet a konat a zemřít a pak se znovu narodit.
Toto je největší iluze, že po tomto člověk dojde k absolutní nápravě ducha.
- - -
Samuraj koná bez ohledu na řeči, řeči nemají ostří, činy cti mají ostří.
Samuraj má velké, otevřené a nebojácné srdce, které mu umožní vykonat cokoliv.
Samuraj nikdy neodpouští, nechá to pouze vyšumět, jako vítr v korunách stromů, který přijde znovu a znovu.
Samuraj ctí život i smrt a ani jednoho, není se třeba naprosto obávat.
- - -
Vykašli se na malicherný, nicotný světský svět. Již Musaši pravil o stejném seku provedeném dvakrát, jak vytvoří iluze třetího, avšak ten je jiný... Nech je v iluzích a sekej.
Ten bez jména.
- - -
Rozhodnutí nejsou "jen" dobrá a nelze si myslet, že vždy budou. Lepší je si nemyslet a konat.
Nejděsivější vlastnosti je ustrašenost, malost, zbabělost a spokojení se...
V dnešních časech je to patrné a prezentované slovem to mi stačí.
Ničí pohled není lepší a správnější...je jen přirozenost a ta ukazuje cestu.
Stále vše je a bude subjektivní vyjádření osobnosti se všemi aspekty zla, dobra, komplexů, obav, apod.
Co je tedy důležité - jen Vy, jak jste sami se sebou vypořádáni a co na to ten či onen je nepodstatné.
Pak se nezatíženě přenesete přes veškeré světskosti a můžete v klidu zemřít.
Dnes bude hezký den a to ikdyž zemřu - ikdyž nestihnu vytřít chodbu a nic z toho to nezmění.
- - -
Když budete mít na výběr mezi situací, která nemá jasného konce a zcela jasnou variantou, tak zde poznáte, jestli kráčíte samurajskou cestou či tou druhou.
- - -
Ego je právě tak veliké, jak jsou vaše představy o vlastní dokonalosti a jinakosti.
- - -
Pokud za život nezasadíš ani jeden strom, neříkej si učitel.
- - -
Kdo začal učit, začal se učit.
- - -
Myslet si něco, je jako zůstat před dveřmi, vědění znamená otevřít dveře a vejít.
- - -
V budó je také plno falešných kazatelů, učitelů a rádoby přemoudřelců a jak poznat ty pravé?
Podle toho, že to o osobě nemusí říkat, jelikož budó žijí každý den a bez potřeby mluvení o vlastní výjimečnosti.
- - -
Mistrovství klamu je, kdy vaši nejbližší uvěří tomu, co si o vás myslí ostatní.
Iluze je dokonaná tehdy, kdy zmizí pochybnosti.
Těžkost očí,
lehkostí se stane.
Tráva zašumí vzpomínkou,
teď klidně umírejte.
Sýkorka proletěla.
"Tradice vs. Sypačka"
Mnohokrát mne napadlo toto versus – tzn. tradiční bojová umění vs. moderní a těch komentářů, článků, hádek… kolem toho. Za mne nejlépe toto téma zvládl Rory Miller v knize Realita Násilí. Mnoho v textu napsal velmi výstižně či stejně, jak o tom uvažuji, nahlížím a především žiji...
Neustále se to řeší na různých fórech, webech, arénách... a vyřešení nikdy nenastane. Vždy to krachne na subjektivním pohledu, který se snažíme založit na svých zkušenostech a snahou o objektivitu. K tomu se povětšinou přimíchá koktejl ješitnosti a ega a jsme v tom kole dokazování, kdo je víc, co je víc, ten je nejlepší a tohle a tam to... Je třeba to vlastně rozebírat a dokazovat (si)?
Jestli někdo praktikuje „ezo Aikido“ či „ruský MMA“ není třeba řešit, přesvědčovat – každého cesta a každého realita. Občas je potřeba si uvědomit, kdo z internetových, ale i klecových bojovníků, bojovalo někdy o život či v bitvě na život a na smrt. Možná by se staří válečníci divili, co řešíme, když nic zásadního v životě neřešíme. To zásadní v životě je myšleno právě život.
Tradiční bojové umění mne dalo především něco, co nevím, jak úplně přesně pojmenovat - nazvu to nejblíže mentalitou (psychologií) a psychickou odolností... V neposlední řadě také velmi důležitým technickým (pra-)základem.
Realitu (sypačku) vnímám, že není v mých silách přeprat každého, vyhrát souboje, porazit všechny a když, tak je to jen pomíjivý stav a vlastně hlavně nechci nikoho „přeprávat“. Sebeobranu jako pojem především nahrazuji sebeochranou a prevencí napadení (konfliktu). Nebráním se útoku (proto né, sebeobrana), ale útočím na útok. Když mne např. někdo drží - vnímám realitu, kdo koho drží?! - já jeho! Když někdo útočí, útočím také a jdu vstříc. Když bojuji, tak nebojuji o body, pohár a umístění v žebříčku – bojuji o život a toto si stále připomínám a žiji. Rychlost stále nacházím v plynulosti a učím se ji stále a stále.
Sílu (Kime) jsem našel v uvolnění, postoji a hara.
(Ne-) Předvídatelnost jsem nalezl v očích.
Rozebírati to pak není třeba, je to třeba prožívat a žít.
Klid před bouří, všichni známe a čím je větší, tím je větší i bouřka, tak prosté.
Praktikujíc cestu bojovníka nemám nepřátel, vytvářím neexistenci nepřátel, řeči mne nezajímají, jen činy. Proto pokud nerozsekneš-li mne hned, tak v tisícině vteřiny vesmíru, vezmu celý vesmír a srazím tě.
- - -
Já viděl démony, kteří hodovat mne chtěli. Já učinil je bezzubé a hodoval na nich.
- - -
Já viděl beránky, kteří sami skákali vlkům do chřtánu. Kolik beránku bude stačit k nasycení věčně hladových vlků. Já zastavil beránky a zahubil vlky, přesto dobrého slova beránkova nečekám.
- - -
Potkal jsem pár tlustých mistrů, kteří kázali ostatním a chytračili. Tlustí byli, jak po těle, tak především egem.
Přes břicha plných lesklých opasků a smýšlení si o sobě - neviděli ani trochu na okraj svých skutků!
Egoobezita je stejně zhoubná jako reálná nadváha.
AIKI
合 – ai – harmonie, soulad, rovnováha, střed..
気 – ki – energie, záměr, mysl..
Aiki představuje univerzální spojující prvek zasahující do oblasti bojové, mentální i spirituální.
Rozdělme si tedy princip aiki do několika vrstev a rovin. Pokud chci dobře vnímat či pracovat s energií soupeře, musím ovládnout svoji vnitřní energii a bedlivě ji naslouchat a vnímat.
Dětem vysvětluji, že nejprve je důležité ovládnout „ jemné aiki - energii“, tzn. – naučit se vnímat kamaráda s kterým cvičím, nedělat si naschvál, chovat se ohleduplně, dovést kamaráda s kterým cvičím bezpečně na zem, vnímat rozsah bolesti při páčení, učit se pomalu a plynule, atp.
Vládnout „tvrdou dynamickou či statickou aiki energií“ se budou učit tehdy, kdy princip aiki bude hlavně a především mentálně ukotven.
Když špatně stojím, tak stabilita není dobrá a mohu spadnout, tak prosté. Čeho chci v boji u protivníka docílit? Právě, aby jeho stabilita nebyla dobrá a ovládnul jsem jeho konání a určil budoucí děje (fyzické či duševní).
Pozn.: Kuzushi (v Judo) – znamená vychýlení soupeře a abych mohl soupeře vychylovat, co musím nutně znát a vnímat? Pojmově a encyklopedicky vnímám rozdíly, ale uvnitř sebe je pro mne kuzushi principem aiki a opačně.
Fyzická úroveň AIKI - Nage:
1. Statická
Postavím se a stojím stabilně, vím, kde je můj tělesný střed hara a při provádění „statických technik“ jsem si vědom nutnosti snížení a dle potřeby rozšíření postoje či drobného přísunu. Používám celé tělo a jeho váhu k nasazení páky či vyproštění z držení, apod. Ruka váží málo, tělo víc.
Práce s dechem je delší a kime zpevňuje celé uvolněné a zpevněné tělo.
2. Dynamická
Zde využijeme příkladu prvku irimi-tenkan. Pokud přichází pohybová energie (útok) od ukeho navazuji na ní např. tenkanem a nebráním ji - nesrážím se s ní a pouze ji usměrním – zpracuji ji..
Příklad vstoupení – irimi - tj. aktivně vstoupím do pohybu (útoku) ukeho dříve, než jeho energie dosáhne maximální dynamiky – přebírám a navazuji na dynamiku pohybu (útoku) ukeho.
„Dynamické aiki“ také využívá několik úrovní načasování. Těsně před samotným útokem, dále pak v momentě útoku či těsně po něm.
U obou úrovní statické i dynamické je třeba pečlivě cvičit vnímání působení síly (velikosti) a směru energií na vaše tělo – tělo nageho. Detaily jsou velmi důležité.
Pomyslné připodobnění k vlně na moři je více než pravdivé.
Klidná hladina - jemné vlnění - nabírání tvaru a formování vlny – vrchol vlny – bod zlomu – převalení vlny – tříštění o útesy – rozplynutí do ztracena… Tím, čím je vlna vytvořena, určuje její velikost a místo působení, atp., jako aiki..
Držím-li ukeho např. v technice tekubi osae (jonkjó / jonkadžo) a ztuhnu a uke začne působit proti mému pohybu, bedlivě to vnímám a nelpím na své představě dokončení, ale přizpůsobím se „změně větru na moři.“
Proč jsou detaily důležité, jelikož v jeden okamžik (na zlomek času) nepatrně zvýšíte tlak proti energii útočníka a to vyvolá reakci zvýšení tlaku od útočníka a pak následuje uvolnění energií – vaší i útočníkovi a k následnému např. pádu.
Fyzická úroveň AIKI - Uke:
1. Statická
Pokud se rozhodnu držet, tak držím, není cílem držet napůl či stát schválně nestabilně.
2. Dynamická
Jako uke provádějící dynamický (pohybový) útok nezastavuji a nepletu si to „krok vpřed a držím“ (to je opět statika). Svědomitě vnímám směr a vedení energie (útoku) proti nagemu. Snažím se o plynulý a ze začátku, nikoliv rychlý (zbrklý či fake – naznačení pohybu a pohyb jiným směrem, atp.) pohyb.
Mentální práce s AIKI:
Vnímám zdravě vlastní přirozenost a osobnost. Nehraju si navíc či na míň – tzn. udržuji rovnováhu mezi pokorou, skromností a zdravím sebevědomím. Nejdu cestou extrému. Měl bych znát sám sebe a poznat se nejen v dobách blahobytu, pohody a míru. Měl bych mít povědomí o svých přednostech a schopnostech, ale zrovna tak musím znát svoje nedostatky a pracovat na jejich zlepšení. Učení probíhá neustále a do konce života. Umět přijímat konstruktivní kritiku a umět s ní pak pracovat v učícím procesu. Vím bez výhrad, že moje konání vždy přinese nějakou reakci – co činím, to se v různých formách vrátí zpět a to bez ohledu na čas.
Emoce jsou energie, s kterými je potřeba také pracovat a to dost podobně jako při cvičení technik – buď mohu na pohyb navázat, srazit se s ním, vyhnout se mu, blokovat… Přesto jako v boji a v různých situacích, nelze tak určit jedinou správnou techniku, jako s emocemi. Pomocníkem, zde bývají životní zkušenosti.
Netoleruji zlo a nevytvářím ho a naopak se mu vždy snažím postavit.
Pouhé vzdělání či vychytralost či prospěchářství a chytračení není moudrostí a rovnováhou a ani tedy principem Aiki!
Definice moudrosti, kterou jsem již zmiňoval:
Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností.
Aiki ve spirituální („vnitřní“) rovině:
Vnímám a ctím propojení přírody a dějů v ní a usiluji o vzájemnou rovnováhu. Svoje činnosti a konání je dobré vnímat i s ohledem na vesmírná měřítka. Vnímám svoji smrtelnost a pomíjivost materiálních věcí. Vnímám zároveň dar a možnosti života.
Pokud přijímám „vnitřní energii“, činím tak s dobrými a čistými úmysly a také ji přijímám z čistých a dobrých dějů… Pokud mám být zbožný, ctnostný a slušný člověk, tak mým chrámem musí být především a hlavně moje tělo a duše a nikoliv statky, budovy či řeči…
BUDÓ
武 - bu - boj, bojový, válečný...
道 - dó - cesta (přenesený význam)
Překlad hovoří jasně, přesto rozdílů je mnoho, jako lidí. Budó je univerzálním pojmem - vyjadřuje podstatu výuky bojového umění a má být přítomno v každodenním žití, konání…
Budó neplatí jen při výuce např. Aikida, Judo, Jujutsu, atd. na tatami v dojo a před kamizou.. Budó platí a je přítomno neustále a pokud je správně uchopeno - žije se dnem i nocí v běžných činnostech… Budó vnímám jako jednu z podstat lidství – nekonám zlo, nešířím zlo v jakýchkoliv podobách a netoleruji ho. Plně přijímám veškerou odpovědnost za svoje činy a pamatuji, že nejtěžší je vítězství sám nad sebou. Cestu Budó můžete sdílet, prožívat s někým, ale přesto jste na ní především Vy sami a vaše činy. Budó nikdy nekončí sdělením nějakého gurua či vaším vnitřním hlasem – jsem už nejlepší a nejdál a moje „JÁ“ je nad vesmírem… Budó je totiž nikdy nekončící cesta učení se, zkušeností a prací hlavně se sebou samým.
Ctím pořekadlo a rád si ho připomínám: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“ Právě, abych se učil sám kvapně nesoudit - je to někdy opravdu těžké. K tomu je však potřeba říci, že toto není obecnou omluvou. Za sebe jsem v životě udělal plno chyb a opravdu daleko těžší, než sekat mečem, bojovat, střílet či mluvit o někom… je umět se k tomu postavit a poučit se a chyby neopakovat. Některé chyby Vás mohou stát hodně a nemusí jít napravit, přesto Vás mohou poučit a získáte zkušenost! K lidem vystupujícím a hovořícím o sobě a svoji dokonalé morálce, technice, výjimečnosti a bezchybnosti jsem minimálně obezřetný… Je tak potřeba žít a konat a ne hovořit! To se za sebe učím stále, stejně jako množství technik a výcviku v oblastech bojového umění.
Za poslední rok jsem pokorně přijal posun naší školy a jsem rád, že to není jen moje utkvělá představa, ale realita od všech, kteří se na chodu školy podílí. Kdyby nebylo vás studentů, přátel, příznivců co na sobě dobrovolně a svobodně pracujete, nemělo by cenu cokoliv vám nutit, něco nastavovat či něco přikazovat!
Píši konkrétně za sebe a za koho taky jiného, každý jde svoji cestou Budó sám, přesto, že po ní jdeme společně. Jsme jako poutníci jdoucí do míst, o kterých jsme jen slyšeli…
Za tento poslední rok jsem se vrátil hodně k základům a např. stále procvičuji práci v postoji, tak obyčejné a tak těžké - „jen umět dobře a pevně stát! Čtyřikrát týdně jdete pomyslně ohnout hřbet a připomenout si, co je potřeba zlepšit a naplnit tak kimono (gi) prací a potem. Na Budó je úžasné to každodenní učení se i právě mimo tatami. Oddělit Budó na „JEN“ - tělocvičnu, dojo, Fb, Web… je povrchní a iluze tvořící!
Nedokážeme žít každý den a v každý okamžik v bdělém módu (červený mód), přesto Budó dokáže vytvořit – „stále přítomnou vnitřní červenou kontrolku“, která v případě nutnosti se stane oním „červeným módem“ a rozsvítí se plně!
Občas je Budó vnímáno jen jako „bojový prostředek“ připravenosti na napadení či konflikt. Zakladatel Aikido však několikrát hovořil o Aikido, jako o umění míru.
Nejen Budó, tak kromě technických bojových dovedností rozvijí a učí moudrost.
Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností.
(zdroj: trefná definice Moudrosti od Wikipedie)
Dva životy by mne nestačily, kolik by se toho dalo naučit na cestě Budó..
Co je nejlepší bojové umění nebo sport?
Co je lepší MMA nebo Aikido nebo Karate nebo Krav Maga?
Otázky máme položené a mne osobně přijdou stále aktuálně propírané. Co je tedy nejlepší? Nejdříve si specifikujeme pojmy a vyvarujme se dojmům! Mezi bojové sporty například patří MMA, sportovní Judo či Karate, Kickboxing, Brazilian Jiu-jitsu, Box…
Do pojmu bojové umění bychom mohli zařadit například Aikido, Jujutsu, Judo, Karate, Kendó… Možná by pojmově mohla vzniknout ještě kategorie bojových systémů, jako je např. Krav Maga, atd.
Pokud se ještě budu držeti pojmů, tak jak již z názvu vyplívá je něco sport a něco umění.
Vlastně víc než pojem (název) je to, že si můžeme sami odpovědět.
Cvičím, abych vyhrál medaili, pohár, body na soutěžích? Baví tě soutěžit a výhra tě motivuje? Makáš na fyzičce, abys porazil soupeře v ringu v rámci určených pravidel? Tak to bude patrně sport.
Cvičím převážně k osobnímu rozvoji, sebeobraně, fyzičce a neúčastním se žádných sportovních poměřování, bodování, atp.? Tak to patrně můžeme nazvati uměním.
Lze z těchto pojmů a základního rozdělení určit co je lepší - natož nejlepší?
Je to minimálně podstatné - tato pojmologie - co je podstatné a klíčové – jste vy. Vy cvičíte a přeci víte proč a co! Kdo praktikuje sport či umění je člověk – jedinec a ten vytváří realitu (projekci) daného bojového umění či sportu. Bojové umění či sporty nemůžou za lidi. Opravdu nikdy nelze generalizovat Aikido jako sebeobraně nepoužitelné a MMA nebo Krav Magu jako nejlepší do „fightu.“ Věnujte se naplno a jestli je to Karate, Box, Judo, Aikido, MMA – sport či umění je přeci jedno. Co cvičí a jak „kluk od vedle“ je jeho věc - cesta - sport a vy v jeho kůži nikdy nemůžete být. Vše je tedy o lidech a před bojem a v boji je to hodně o „hlavě“ a obecně o psychologii. To je na jiné zamyšlení, glosu, článek, atp.
Na sociálních sítích je tedy mnoho názorů, dojmů, myšlení si…, ale i (zaručeného) ústně jsem toho za život slyšel – co s klidným úsměvem sleduji - je fakt, že nikdo tyto otázky nevyřešil a nevyřeší. Je tedy potřeba se tím více zabývat a nebo jen praktikovat (cvičit)? :)
To však bychom nebyli my lidé, abychom stále neposuzovali, nehodnotili, nesoudili a neutvrzovali se… Všichni trochu známe – hodnotit zametený chodník někoho jiného, je vždy snadnější, než jít zamést ten svůj… Poznat a poznávat sebe sama - umět pracovat především sám se sebou je zásadní v konání nejen v bojovém umění či sportu.